Jak přežít nouzový stav

Pomalu to bude rok, co svět změnila epidemie covid-19. Naše životy zásadně ovlivnila nejrůznější nařízení, opatření a omezení. Když pominu existenční starosti mnohých podnikatelů, firem,  zaměstnanců, kteří skončili jen s částí platu, který už tak nebyl nic moc, řada z nás si ve volných dnech uklidila, pustila spoustu filmů, přečetla knížku, ale co dál?

Já jsem se například vrátil ke své milované muzice. Ti, co mě znají více a mají požadovaný věk možná pamatují moje muzikantské mládí v dechové hudbě LŠU Ostrov Ostrovanka, Tanečním orchestru Stanislava Novotného, či kapelách Tyrkys a později Elegance. Chvíle, které jsem prožil na podiu před mikrofonem a s kytarou kolem krku, patří k těm nejkrásnějším z mého života.

Já (nic, já) muzikant

Jak spousta dalších vrstevníků jsem od útlého věku chodil hudeb, tehdy Lidové školy umění LŠU. První dva roky jsem se učil na zobcovou flétnu. Tehdy to byl obligátní začátek pro seznámení s hudbou a notami. Zřejmě to byl i vhodný způsob jak se připravit pro hru na větší dechový nástroj, v mém případě trubku. Na tu jsem hrál celých 12 let a vrcholem mé „kariéry“ byla druhá trubka, případně křídlovka v žákovském orchestru Ostrovanka či Tanečním orchestru Stanislava Novotného při DK Ostrov. Taneční večery s názvem Modré pondělky byly velmi oblíbené. Mé profesionální hudební ambice zastavily až neúspěšné zkoušky na hudební konzervatoř v Praze.

Já a kytary

S kytarou jsem se potkal na přelomu 70 a 80 let. Bráchové dostali španělu a volných chvílích jsem to také zkoušel. myslím, že docela úspěšně, ale v okamžiku, kdy nás s bratrem Pavlem a našimi dalšími známými Martinou a Jardou napadlo dát dohromady kapelu, zbyla na mě basovka. U ní jsem nakonec zůstal hezkých pár let. První basovku Jolanu Iris BASS jsem dostal od táty za vyznamenání na vysvědčení na konci 9. třídy. O této kytaře se zmíním podrobněji někdy později. Stejně jako o base od Štefana Škulavíka a  pokud vydržím, také o dalších, už šestistrunných kytarách.

Hudba je skvělá věc. Baví publikum, naplňuje u mělce a umí hojit rány. Posluchačů i umělců. Jsem vděčný mým rodičům, Bohu i osudu, že jsem se s ní potkal.

O hudbě mluvit nestačí

Co bylo tím impulsem k návratu k muzice? Přistihl jsem se, jak opakovaně vyprávím o tom, jak za nás nebylo, jak jsme chtěli a nemohli, jaké jsou dnes možnosti… Až jsem zaslechl vnitřní hlas, jak říká: Tak proč si to nekoupíš a nehraješ?

Ten hlas jsem poslechl a o tom, co bylo dál napíšu příště. Těšit se můžete i na hudební ukázky z historie i současnosti.

 

Pokud chcete vědět, jak to bylo dál, klikněte >>> ZDE


Více o mých kapelách >>> ZDE 

 


X